Volný verš
Minarety
Děti se
ztrácejí v písku,
jako prolitá krev
a oči matek hledí do červánků,
aby skryly slzy.
Naděje je
motýl na poušti,
fatamorgána usmíření.
A jsme to přeci jenom my - nikdo jiný.
Jenom my víme, kdo nám
ublížil, kdo pomohl.
Jsme to my, ne naši dědové.
A proto poslouchej.
Nezáleží
na tom, kolik krve vypila Evropa, stepi nebo písek.
Záleží na tvém rozhodnutí.
Boj je smrt.
Porozumění je život.
Já jsem život.
Já jsem ten
pramen, na který čekáš.To já vím, kdy a kde vytrysknout.
Ty nevíš. Jsem ty a ty jsi já.
Nerozumím
tvým pochybnostem.
Jsem vítr, co tě jednou odnese tam,
kam patří čestní lidé
Jenom mi to musíš dovolit.
Přetížení systému
Pomalu
stoupá raketa,
odlepuje se s jistotou techniky.
A lidé tleskají, řvou:
"Na Měsíc, k Marsu, do vesmíru!!"
Kamery,
foťáky, novináři.
Zrychluje v tempu možností;
stříbrná střela - nádherný cíl.
Probodla mraky
a už jen
slunce na ni čeká.
Prší gratulace.
Jak skvělé,
dokonalé.
A
v koutku dílny sedí slepý montér,
který ví, že musí také ven pro gratulace,
aby jim nezkazil tu podívanou.
Ach ano,
musí to být nádhera
vznášet se v euforii úspěchů.
Jenže tam
nahoře
zápasí pečlivě vybraný pilot
s gravitací.
Drtí mu
kosti, tisíckrát testované srdce,
cvičené svaly.
Teď se ukáže,
jestli i ty si zasloužíš
úlevu úspěchu.
A potom
nahoře...
tam, kam nedosáhnou jejich kamery
pluje bezvládný anděl
ve svém korábu
mezi hvězdami.
Čeká jej
odměna -
- největší nádhera,
o které ví
jen on.
Až smyje
svůj úděl a pohlédne dolů,
uvidí celou tu
planetu,
ze které utekl,
aby se vrátil,
jako tichý vítěz.